Tři kroky od pekla (ukázka)

O něco později 

"Vítejte na Antonínské pouti," přečetl chlapec nahlas. Potěšilo ho, že se mu nepletla písmenka, ale mnohem větší radost měl z toho, že do Svárova přijela pouť. Ve vesnici se šuškalo, že letos dorazí i cirkusáci, a on se těšil, že na vlastní oči uvidí exotická zvířata. Ty jo, kdyby měli lva, nebo dokonce slona! Lva viděl jednou v zoologické, kam jeli se školou, ale slona znal jen z pohádkových knížek. Kolem chlapce proběhla holčička s cůpky. Ze všech sil foukala do frkačky a on se na ni usmál.

Od časného rána tu vyhrávala hudba a chlapec nevěděl, kam dřív. Nejvíc ho fascinoval strašidelný hrad, ale nebyl si jistý, zda najde odvahu. Minulý rok skončila návštěva hradu fiaskem. Koupil si u pokladny lístek a poslušně se postavil do fronty na vozíky. Ostatní děti poskakovaly vzrušením, ale on nemohl odtrhnout oči od kostry nad vchodem. Zdálo se mu to, nebo opravdu pohnula rukou? Upřeně sledoval bělostné hnáty a čekal, kdy se za ním kostlivec rozeběhne.

Ještě to promyslím, slíbil si. Celý rok házel do prasátka drobné mince, ale i tak si nemůže dovolit všechny atrakce. Babičky a dědečkové jeho kamarádů nadávali, jak je všechno rok od roku dražší, a každou větu začínali slovy "To za našich mladých let." Chlapec netušil, co to znamená, ale znělo to zlověstně. Komunikace s dospělými mu dělala problémy, a když s nimi musel mluvit, jen těžko nacházel vhodné výrazy. Mnohem lepší je, když si povídá s malými dětmi. Jazyk se mu uvolní a on skoro ani nezadrhává.

Napadlo ho, že koupí dárek mamince. Prošel kolem létajících labutí, ze kterých se mu točila hlava, a na chvíli se zasekl u řetízkového kolotoče. Sledoval vřískající děti, usmíval se od ucha k uchu a snil o tom, že mu čáp přinese brášku nebo sestřičku. Nebavilo ho být jedináček a věděl, že by se o brášku nebo sestřičku dokázal postarat. Tak proč je pořád sám? Pan farář přece říkal, že když si něco hodně přejeme, tak se nám to splní. Kolotoč zrychlil a na chlapce se snesla sprška konfet. Zasmál se a zamával dětem, které připomínaly barevné skvrny.

Chlapec zahlédl stánek se sladkostmi a rozhodl se, že mamince koupí perníkové srdce. Za pultem z podrápané překližky stála postarší velice tlustá paní. Měla obrovská prsa a v dekoltu se jí třpytilo několik zlatých řetízků. Její náušnice byly velké jako chlapcova dlaň a jeho fascinovalo, jakým způsobem kouří. V ústech líně převalovala kouř a potom vyfoukla dokonalé kolečko. Kolečko, které připomínalo hladinu jezera u Ďáblova chřtánu. Chlapec vyndal z batůžku peněženku a snažil se spočítat drobné. Jenže netušil, z jakých mincí dá dohromady dvacet korun.

"Ukaž, já ti to spočítám," nabídla mu prodavačka a naklonila se přes pult.

Mohutná prsa se jí zhoupla, a jak promluvila, vyfoukla mu do obličeje kouř z cigaret. Chlapec pocítil neodolatelné nutkání se zachichotat, ale nechtěl vypadat jako malé děcko. Poslušně k ní natáhl peněženku a sledoval, jak se v ní žena přehrabuje. Měla nateklé prsty a jeho napadlo, jestli nemá problémy se štítnou žlázou stejně jako on.

"Takhle je to v pořádku," prohlásila a ukázala mu dvě desetikoruny.

Přikývl, protože jí věřil.

"Sháníš dárek pro maminku?" zeptala se něžně a on se lekl, že dokáže číst myšlenky.

"Ano," hlesl.

"Připomínáš mi mého Janka," prohlásila žena a podala mu největší srdce, jaké kdy viděl.

Bylo velké tak, že se ani nevešlo do batohu. Chlapec si nebyl jistý tím, zda stojí jen dvacet korun. Na tak velké srdce je to málo, ale prodavačka přece musí vědět, kolik co stojí, ne?

"Děkuji," poděkoval a přitiskl si srdce na hruď. "Mamince se bude líbit."

Jak by také ne. Každému se přece líbí ptáčci a kytičky.

"Chceš i něco pro tatínka?"

Chlapec se zachmuřil. Ukazováčkem si posunul brýle na kořen nosu a rozpačitě se podrbal ve vlasech. Lidi mu někdy říkali, že má vlasy jako štětiny z kartáče, a on to považoval za lichotku.

"Já nemám tatínka. Mám jenom strýčka, ale ten nejí sladké."

"Promiň," omluvila se prodavačka a udělala legrační grimasu.

"To ti nemusí být líto," ujistil ji, protože nevěděl, co se v podobných situacích říká.

"Jsi zlatíčko, víš to? Celý Janek. I on byl šťastné dítě."

Nechápal, co tím myslí, ale připomínalo to věci, které mu říkal farář, takže to určitě bylo v pořádku.

"Pozor!"

Někdo mu zařval do ucha a vzápětí do něj narazil. Chlapec si kecl na zem.

"Holomku! Takhle si dovolovat na slabšího!" zaječela prodavačka.

"Jsi v pořádku?"

Chlapec se řehtal jako kůň a prodavačka se k němu přidala.

"Celý Janek," prohlásila a nevěřícně zakroutila hlavou.

Chlapec se zvedl a oklepal si z kraťasů prach. Srdce pád nepřežilo. Rozlomilo se na několik kousků, ale snad to mamince nebude vadit.

"Hlupáci. Jezdí na kole jako šílení a nedávají pozor."

"To byl Roman. Je to můj kamarád."

Prodavačka povytáhla obočí a típla cigaretu o pult.

"Opravdu," ujistil ji.

"Když myslíš," prohodila a pokrčila rameny. "Já bych o takového kamaráda nestála."

Chlapec si pomyslel, jak by bylo krásné, kdyby si mohl kamarády vybírat stejně jako ona.

"Ale už tě nebudu zdržovat. Ráda jsem se s tebou seznámila."

Chlapec jí věnoval jeden ze svých nejhezčích úsměvů.

"Počkej, něco ti dám."

Obešla krámek a přistoupila k němu. V ruce držela modrý balonek, co neklidně poskakoval.

"Je v něm helium, tak ti ho přivážu k zápěstí, aby neodletěl."

Pro chlapce to bylo příliš informací najednou, a tak zmateně přikývl.

"Děkuji," poděkoval.

"Tak už běž, zábava čeká," pobídla ho a on by ji nejraději obejmul.

Dopoledne strávené na pouti předčilo všechny jeho představy. Potkal tu spoustu kamarádů ze školy, svezl se skoro na všech atrakcích a utratil všechny našetřené peníze. Do strašidelného hradu se sice neodvážil, protože měl pocit, že se na něj kostlivec šklebí, ale příští rok si to vynahradí. Rozlámané srdce se hezky vešlo do batůžku a modrý balonek od té hodné paní s obřími náušnicemi přežil bez úhony. Sice mu překážel a jednou si ho musel během jízdy tisknout na břicho, ale to nevadí. Byl to dárek a k dárkům se musíme chovat hezky.

Chlapec okousal ztvrdlé chomáče cukrové vaty a dřívko odhodil do odpadkového koše plného plastových kelímků a tácků. Olízal si ulepené prsty a spokojený sám se sebou i s celým světem opustil náměstí. Sluníčko příjemně hřálo, vzduch se tetelil horkem a on se rozhodl, že si odpočine. Sešel z hlavní silnice a zabočil na udusanou pěšinu podél potoka. Jeho strýček mu vyprávěl, že tu kdysi lovil pstruhy, ale on nikdy žádného neviděl. Ze zvyku nakoukl do koryta. A zase nic. Spatřil pouze oblázky a chuchvalce řas.

Minul pastvinu plnou strakatých krav, přešel přes louku a zastavil se u posedu na kraji lesa. Shodil ze zad batůžek a lehl si na záda. Hroudy hlíny nebyly příliš pohodlné a do stehen ho dloubaly klacky. A proč je tu tolik mravenců? Ale co. Naštěstí není jako některé městské děti, které sem jezdí na prázdniny, a kvičí, když zahlédnou škvora nebo pavouka. On miluje všechna zvířátka a žádného se neštítí. Jsou to boží tvorové stejně jako my, říkává pan farář, a on mu bezmezně věří. Zafoukal vítr a chlapec sledoval, jak modrý balonek poskakuje sem a tam. Naslouchal šustění listů a pomaličku se mu klížily oči.

Vtom se vedle něj objevil tmavý stín.

Zdvihl se na loktech a zamžoural do sluníčka.

"Ahoj," ozval se známý hlas.

"Ahoj," odpověděl a usmál se.

Stín k němu natáhl ruku a chlapec se poslušně zvedl.

"Chceš něco vidět?"

Důvěřoval mu, proto vyskočil z trávy a hodil si batůžek na záda.

"Máš hezký balonek," usmál se stín.

"Mám ho přivázaný, tak neuletí," vysvětloval chlapec horlivě a důležitě předváděl uzlík na zápěstí.

"Půjdeme do lesa," oznámil mu stín.

"Tak jo."

"Pozor, tady jsou kopřivy."

Stín ho vedl lesem a chlapec ho ochotně následoval.

"Jé, tady to znám!" vyhrkl.

Pochopil, kam mají namířeno, a nedokázal potlačit emoce. Skákal a tleskal rukama. Balonek sebou házel jako šílený a chlapec se zalykal štěstím. Brýle mu sjely z nosu, proto si je upravil. Na pravém skle zůstal otisk prstu, ale neřešil to. Stín se zamračil a chlapec nevěděl, co udělal špatně. Chtěl stín potěšit, a tak zmlknul, i když by si nejraději broukal svoji oblíbenou písničku.

"Za chvíli tam budeme."

Chlapec chtěl vykřiknout, že to ví, ale přikázal si mlčet. Stín pro něj přichystal překvapení, tak přece nepokazí hru. Zašmátral rukou ve vzduchu, protože si přál, aby stín sevřel jeho zpocenou packu v dlani, ale stín byl myšlenkami jinde.

"Pojď," přikázal mu netrpělivě.

Chlapec udělal krok.

Pak další.

A pak ještě jeden.

Náhle ucítil ostrou bolest v krku a na brýle mu dopadly horké kapky krve.

Poslední věc, kterou v životě viděl, byl modrý balonek stoupající k nebi.