RECENZE: Hračkář
Hračkář: Liam Pieper
Veronika Černucká
Každý máme nějaké tajemství. Některá jsou roztomilá a úplně neškodná. Na jiná se bojíme byť jen pomyslet, protože víme, že kdyby se na ně přišlo, obrátila by nám život vzhůru nohama a zničila všechno, co jsme si dosud pracně budovali. Tři lidé, tři různé osudy a tři velká tajemství. Které z nich je nejděsivější?
Australan Liam Pieper (1984) pracuje jako novinář a spisovatel na volné noze a jeho život by vydal na román. Pieper se hrdě hlásí ke kouření marihuany, k pobytu ve vězení i k bohémskému způsobu života. O svých poklescích napsal memoáry, které posbíraly řadu literárních cen, a poté se pustil do knihy esejů. Pieper několikrát navštívil naše hlavní město, a jak uvidíte, Praha má poměrně zásadní roli v jeho románové prvotině "Hračkář". Knihu vydalo nakladatelství Domino a rovnou vám řeknu, že by bylo chybou přejít ji bez povšimnutí.
"Hračkář" je skvěle napsaný psychologický thriller, který vás zasáhne na nejcitlivějším místě. Pieper je velmi úsporný vypravěč šetřící místem, ale co slovo, to perla. Text si vás záhy podmaní svou křehkou krásou a vy po několika stránkách vydechnete obdivem a řeknete si, že takhle nejspíš vypadá to, o čem literární vědci prohlašují, že je umění. S drsně poetickým stylem vyprávění kontrastuje děj, který je poněkud surový. Pieper využívá kunderovský a páralovský cynický přístup k životu i ke vztahům a slabší povahy budou šokovány.
Celý příběh stojí a padá s trojicí hlavních postav. Starý Arkadij retrospektivně vzpomíná na léta strávená v koncentračním vězení, kde coby vězeň a asistent nacistického lékaře začal vyrábět primitivní panenky pro děti, na kterých dělal Mengele pokusy. Po skončení války si otevřel továrnu na hračky a my se s ním v úvodu setkáváme jako se zámožným a moudrým starcem. Arkadij se nijak netají láskou ke svému vnukovi Adamovi. Adam je typický rozmazlený floutek, který nenechá na pokoji žádnou sukni, i když by se měl raději věnovat řízení továrny. Jeho utrápená manželka Tess se proti své vůli stala účetní jejich firmy, ačkoliv by se mnohem raději starala o společného syna.
Takhle to zní vcelku neškodně, co říkáte? Pravda je, že každý z trojice skrývá ošklivé tajemství a že ani jeden není takový, za jakého ho budete považovat. Proto odhoďte předsudky a zapomeňte na unáhlené soudy. "Hračkář" je jako život sám, kde nic není bílé, nebo pouze černé. Pieper dokáže tnout do živého a nelítostně upozorní na naše pokrytectví. Scény ze čtyřicátých let minulého století jsou emocionálně vypjaté, a i když vás doženou k slzám, nečekejte tuctové čtení, jaké je v každé druhé knížce s podobným tématem. Pieper těžké časy pojal po svém a rozhodně tu nenajdete nic líbivého. On šel dokonce tak daleko, že zbořil některá tabu, a vysmál se naší naivní důvěře v dogmata.
To, co vás nejvíc překvapí, bude váš postoj k hlavním hrdinům. Když jsem knihu začala číst, měla jsem víceméně jasno v tom, komu by se správně mělo fandit. Jenomže jsem postupně zjišťovala, že věci nejsou takové, jaké se zdají. Ve finále mě zarazilo, že vlastně fandím největším prevítům a že si přeji, aby nikdo nezjistil, k jakým zločinům nebo nemorálnostem došlo. "Hračkář" je hodně polemický a hodně zvláštní.
Je to příběh nejen o literárních postavách, ale i o nás. Když k sobě budete hodně upřímní, uvědomíte si, že vám autor vidí až do žaludku. "Hračkář" je o tom, jací jsme, a popravdě řečeno, není to nic hezkého. Ráda bych řekla, že Pieper věří, že jako lidstvo máme naději, ale nebudu vám lhát. Lhaní ochotně přenechám našim hrdinům, protože ti by se bez toho neobešli.
Knihu koupíte ZDE.